"Každý ví, jak vypadáš, ale málokdo ví, kdo jsi.." neznámý autor
Jestli mě někdo čte pravidelně, tak se asi podivuje, co je to za divný nadpis a novou ještě podivnější rubriku. Tato rubrika teď bude sloužit pro to nejhorší co ve mně je. Zažívám celkem přelomové období plné strastí, kde na radosti není moc místa. A tak se začínám radovat i z těch strastí a temnot.
Poznal jsem, že hranice mezi láskou a přátelstvím je pevná, velmi pevná, ale vzdálenost mezi nimy je nekonečná. Uvědomil jsem si to, když jsem ve své zamilovanosti zjistil, že vděk a ochota se nedá vynutit. Jsem citlivý, hodný, pozorný a hlavně jsem bezcitný lhář. Nelžu jiným, ale sobě. Nalhával jsem si vlastní představu něčeho, aniž bych tušil, jaká je vlastně povaha toho druhého.
Často a dlouho jsem přemýšlel, nejen dnes, ale posledních několik měsíců. Přemýšlel jsem o podstatě svého života, o tom proč jsem na tomhle světě, jaký je účel mého bytí. Jestli mám něco dokázat, za jakým účelem se mám hnát, jestli mám někomu něco dokazovat, třeba i jen sobě?
Popravdě? Nemusím. Nemusím v podstatě vůbec nic, nemusel bych chodit do školy, řídit se zákony, nemusel bych vůbec nic.
Chtěl bych se třeba jen tak procházet, nebo cestovat po světě bez jakýchkoliv závazku, žít jak by to šlo, sem tam si něco vydělat a to potom pořádně propít a projíst. Poznat nová místa a hlavně nové lidi, protože to je podle mě důvodem všeho bytí. Prosté a jednoduché poznávání. Jenže i když je to tak jednoduché, tak je tu pořád něco, co nás drží to neudělat. Ano jsou tací, kteří se odprostí od této vázanosti a těm já závidím. Zavidím a obdivuji je v jednom. Ale co nás drží, co je to takzvané TO? Je to hmatatelné, nebo je to jen obyčejná představa či myšlenka? Co je tím zdrojem vázanosti a uzavřenosti? Co vám nedovolí vyjít na ulici a podpálit molotovem první auto ne obchod, který se namane? Ja vám řeku co to podle mě je. Je to morálka. Morálka slovo jenž značí chování, které je nezákoně dáno určitým životním principem. Je to nepsaný zákon pro společenské vystupování a přistupováním k určitým věcem. Musí to být morálka co nás drží na pomyslném řetězu, který pevně přikován k ještě pevnější zdi.
Ale proč jsem tedy od povídání o lásce a přátelství odběhl, či spíše nemilosrdně uletěl k morálce?
To vám dnes už neřeknu, protože jsem unavenej a psychicky a duševně mrtvej.
Poznal jsem, že hranice mezi láskou a přátelstvím je pevná, velmi pevná, ale vzdálenost mezi nimy je nekonečná. Uvědomil jsem si to, když jsem ve své zamilovanosti zjistil, že vděk a ochota se nedá vynutit. Jsem citlivý, hodný, pozorný a hlavně jsem bezcitný lhář. Nelžu jiným, ale sobě. Nalhával jsem si vlastní představu něčeho, aniž bych tušil, jaká je vlastně povaha toho druhého.
Často a dlouho jsem přemýšlel, nejen dnes, ale posledních několik měsíců. Přemýšlel jsem o podstatě svého života, o tom proč jsem na tomhle světě, jaký je účel mého bytí. Jestli mám něco dokázat, za jakým účelem se mám hnát, jestli mám někomu něco dokazovat, třeba i jen sobě?
Popravdě? Nemusím. Nemusím v podstatě vůbec nic, nemusel bych chodit do školy, řídit se zákony, nemusel bych vůbec nic.
Chtěl bych se třeba jen tak procházet, nebo cestovat po světě bez jakýchkoliv závazku, žít jak by to šlo, sem tam si něco vydělat a to potom pořádně propít a projíst. Poznat nová místa a hlavně nové lidi, protože to je podle mě důvodem všeho bytí. Prosté a jednoduché poznávání. Jenže i když je to tak jednoduché, tak je tu pořád něco, co nás drží to neudělat. Ano jsou tací, kteří se odprostí od této vázanosti a těm já závidím. Zavidím a obdivuji je v jednom. Ale co nás drží, co je to takzvané TO? Je to hmatatelné, nebo je to jen obyčejná představa či myšlenka? Co je tím zdrojem vázanosti a uzavřenosti? Co vám nedovolí vyjít na ulici a podpálit molotovem první auto ne obchod, který se namane? Ja vám řeku co to podle mě je. Je to morálka. Morálka slovo jenž značí chování, které je nezákoně dáno určitým životním principem. Je to nepsaný zákon pro společenské vystupování a přistupováním k určitým věcem. Musí to být morálka co nás drží na pomyslném řetězu, který pevně přikován k ještě pevnější zdi.
Ale proč jsem tedy od povídání o lásce a přátelství odběhl, či spíše nemilosrdně uletěl k morálce?
To vám dnes už neřeknu, protože jsem unavenej a psychicky a duševně mrtvej.