Prolog
Řev Ticha je takové moje druhé Carpe Diem. Jsou to moje pocity, city, strach, osamění. Všeobecné každodenní dění kolem mě, které mě nějak ovlivňuje a díky kterému si vytvářím vlastní názor na danou věc. Řev ticha je nejsilnější, když se projevuje moje druhé schizofrenní Já, které je tak trochu básníkem. Je to jeho motor, jeho duše, jeho Cesta.
V tajemných tmách obklopeni barvou strachu,
krčíme se a křičíme jen pro jejich potěchu,
znaveni staletým bytím a bitím,
s rozervanou duší, se srdcem rozbitým,
jen my dva, beznaděj a já, slyšíme Řev Ticha,
nepopsatelné mučivé útrapy,
radši já, než ty,
tělo za tělo obětujíc,
zachráněnou Večernici opěvujíc,
v krajině prázdné náš počet tíží nás,
kde bezcitným se staneš snáz.
V tajemných tmách obklopeni barvou strachu,
krčíme se a křičíme jen pro jejich potěchu,
znaveni staletým bytím a bitím,
s rozervanou duší, se srdcem rozbitým,
jen my dva, beznaděj a já, slyšíme Řev Ticha,
nepopsatelné mučivé útrapy,
radši já, než ty,
tělo za tělo obětujíc,
zachráněnou Večernici opěvujíc,
v krajině prázdné náš počet tíží nás,
kde bezcitným se staneš snáz.
Řekla bych, že řev ticha taky občas slýchávám..