Daleká cesta má...marné volání! K. H. Mácha
Děsí mě představa tvých prázdných paží,
mám v ruce nůž, co pod žebra ti vrážím.
mám v ruce nůž, co pod žebra ti vrážím.
Začal jsem nad pasem, přesně do ledviny,
voníš, ještě máš daleko do zdechliny.
Kloužeme v krvi, tanec bizardní,
laskám tvé rty polibkem posledním.
Z rozervaných plic poslední dech
a ještě tolik tepla ve střevech.
a ještě tolik tepla ve střevech.
Ostří neprojde srdcem skrz,
čepel jsou city a srdce tvrz.
čepel jsou city a srdce tvrz.
Obvykle mám ráda především poslední verše a teď jsem trochu zmatená, když u téhle tvé se mi líbí především první dva verše. Nevím proč mi to rýmování sedí naprosto dokonale. Zřejmě dokonalé bude xD
Zbytek mou (ne)poetickou duši tolik nefascinuje, protože se stále musím vracet k začátku.
Mácha dí pravdu... Avšak poezie volá nejsilněji a nikdy marně.